Sedím na své posteli a přemýšlím, co mám dělat?? Napadá mě spousta otázek, spousta nesmyslných , a přece pro někoho tak důležitých, otázek...Nevím, jak dál....jak žít...jak žít bez těch, jež mám ráda. Ostatní na světě nehledí na člověka s vnitřními vlastnostmi, ale jako na člověka s penězi, slávou a ostatními hmatatelnými věcmi. Propadám se do tmy, do hluboké černé tmy...nejde se dostat zpět. Topím s v temnotě, sama, bez pomoci. Nevím, jak ven. Dostávám se do nesnází...slyším znít hudbu, plyne z té tmy...z té nicotné tmy. Z té tmy, kterou tak vždycky obdivuju a přitom přední mizím ve strachu z neznámého. Toužila jsem vždycky poznat tajemné temno a když mám tu příležitost, chci ven...pryč...kamkoli, jen nebýt sama na konci tohoto černého světa. Hudbu, krásnou hudbu, slyším znít stále hlasitěji. Je blíž a blíž...vábí mě to k ní i přesto, že se tak moc bojím. Bojím se, co se stane, co se stane se mnou, s mými blízkými. Už jsem nadosah, slyším tu hudbu jako by vycházela přímo z místa na dosah mé ruky....V okamžiku, kdy se toho zvuku chci dotknout, mizí v dáli...jediná věc, jediná útěcha, která mě hřála v té studené tmě je pryč...Proč? Uvědomila jsem si, že nejsem na tomto světě sama, jsou i lidé, kteří mě mají rádi....našla jsem způsob, jak se dostat z té hrozné tmy.....stačí jen vzpomenout si na ty, kteří pro mě moc znamenjí a mají mě rádi....takových lidí je moc málo, ale na to, abych byla šťastná to stačí.............MILUJU VÁS!
To je kláásný...